LÁVKO, VÍTEJ V DOUBÍ

Slyšeli jste tu obrovskou ránu až u Vás? Skutečně až u Vás? Přesně čerstvě z rána v 1.15 h 30. 1. 2010?

Nebojte, nic dramatického se nestalo, jen – mladá lávka se tiše usadila na betonové bloky a mně, zabořené po kolena ve sněhu, spadl obrovský kámen ze srdce rovnou na koleje a pořádně to cinklo.
Věci se navrátily tam, kde mají být, alespoň pro tentokrát.

Proletářská ulice byla od rána jako vyměněná. Mraky sypaly po malých kouscích bez ustání velké množství bílého materiálu a vítr ho řádně vířil do všech stran. To se dělo jistě jen proto, aby sypači a odhrnovači téměř každou hodinu připomínali svými pluhy a blikačkami každému zdejšímu, že na odhrnuté cestě tu dnes velmi záleží.

Usazený jeřáb u železnice čekal celý den na svou příležitost, jako herec v hlavní roli na večerní premiérové představení.
Ve 22.00 hod.  se svítí téměř v každém doubském okně. Větrá se více, než obvykle. Důvod je prostý. Už jedou?

Připravit si na most termosku s horkým čajem je téměř nezbytné. Z jižní strany bičuje tváře hustý zmrzlý sníh, rozjívený silným větrem, nohy zapadají hluboko do závějí, odhrnutá cesta je vyhrazena pouze pro novináře.

Neodbila ještě půlnoc a Proletářskou ulici rozblikala jako ohňostroj oranžová světla, odrážející se od jednoho domu k druhému, patřící dlouhému tahači s novou lávkou, který se velmi opatrně a pomalu valí do kopce. Za ním, snad, aby se nové lávce nic zlého nepřihodilo, pěkně v řadě za sebou, drží stejné tempo konvoj osobních automobilů policie, primátora, novin.

Každý tu má své vlastní starosti.
Noviny zajímá, jako obvykle, zda jsou zde přítomní „obyčejní lidé“ za novou lávku rádi.
Jeřáb, konečně v roli, trpělivě a zodpovědně drží, nejméně hodinu, těžkou konstrukci lávky ve vzduchu a zdá se, že má ještě dost sil.
Čeká na návrat pardubického rychlíku, nechá projet odhrnující drezínu i poslední noční nákladní vlak.

A pak?

Všem je již zima. Zůstávají ti, kteří musí a pak ti, kteří  zůstat chtějí. Cesta je volná a jeřáb pomalu, za to však přesně usazuje lávku na obou březích. Zvládl to za 15 minut.
Lávko, vítej V Doubí!

Nezbývá téměř žádný důvod zůstat tu ještě déle. Jen jeden, poslední.
Stojím tu jako ten důvod, též poslední, v nočním tichu a dlouze přemýšlím, co říci.

Lávko , poslouchej!

Abych při pohledu na tebe nechválila někoho, kdo si chválu nezaslouží a naopak, abych ve vřelých slovech na nikoho nezapomněla, rozhodla jsem se poděkovat všem lidem dobré vůle, kteří svým postojem, vyjádřením, odvahou, či jen myšlenkou, prospěli  dobré věci, tedy tobě. Děkuji speciálně Všem, kteří tě dnes v noci, v krušných zimních podmínkách, bezproblémově usadili na tvé nové místo.

A tobě, lávko, přeji dlouhý život, odolnost – pro případ, že se ti přihodí totéž, co starému mostu a budeš si muset 80 let vystačit na všechno sama, přeji ti nezbytně dobrého a starostlivého opatrovníka.

Lidem, kteří přes tebe přejdou či přejedou na druhý břeh přeji, aby na druhé straně skutečně ten druhý břeh nadále nacházeli.
A teď už se sluší jen šmik , přestřihnout pásku atmosféry dnešního večera a jít domů….

Dáša Vízková
info@nasedoubi.cz


Proletářská ulice se již od rána chystala na průjezd nadměrného nákladu.


Jeřáb čekal na lávku dlouho.


Konečná. Jde se vykládat.


Silák jeřáb držel lávku ve vzduchu, přes hodinu, dočista sám.


Po vyložení zavěšená lávka čeká z bezpečnostních důvodů na průjezd posledního vlaku.






Panovalo opravdu nepříznivé počasí..


Finále.




První ranní ptáče na druhou stranu ještě nedoskáče.


Na lávce zatím chybějí rošty.


Těmito rošty nepropadnete.